Ať žije elektrokolo

Ne, nejsem žádný velký cyklista. Takže když mi nabídli, abych otestoval elektrokolo, byl jsem lehce zaražený. “Co na něm jako budu dělat?” “Vyraž na něm do práce”, doporučil mi kolega. “Já takhle jezdím denně”. A mě napadlo, že vlastně proč ne...


Jakub KonigBydlím ve Strašnicích, pracuju v Troji, vzdušnou čarou nějakých sedm kilometrů. Když jedu do práce, musím napřed Áčkem na Muzeum, tam přestoupit na Céčko, čtyři zastávky na Holešovice a odtamtud ještě tramvají, nebo autobusem. Poctivých čtyřicet minut koncentrované prudy a otrávených obličejů.

V metru mi to nijak extra nevadí, nos mám stejně pořád zabořený v knížce. Problém nastane na Muzeu. Už víc jak rok nejezdí jeden z eskalátorů směrem vzhůru. Takže se dole utvoří vzteklá fronta, mumlající masa, kterou se snaží neúspěšně prorazit svěží a cílevědomí kravaťáci. Proti pojídzným taškám a francouzským holím ale nemají šanci. Nastává tuhý boj, ozývají se nadávky. Soupeřící skupinky nasává eskalátor. A nahoře si všechny ty zdecimované trosky rovnou rozebírají revizoři.

Pokud chci z Holešovic dojet do Troje autobusem, je tu další peklo. V Troji je totiž ZOO, kam jezdí zoufalé učitelky s třídami plnými psychodítek. Takže visím na madle mezi ječící smečkou a k tomu se mi většinou nakonec nepodaří přes ty malé bestie vystoupit.

Proč to všechno píšu? Jenom abyste měli srovnání.

- - - - - 

V půl deváté vyrážím na elektrokole od Vodafonu. Dostal jsem kratičkou instruktáž, ale všechno je tak jednoduché, že to zvládnu sám. Když jedu po rovině, prostě šlapu. Skládací kolo je lehoučké, takže mi to nedá skoro žádnou práci. Jakmile přijde stoupání, zapnu tlačítkem na levém řidítku elektropohon, který  mi při šlapání helfne. No a když je opravdu ouvej, zmáčknu i tlačítko na pravém řidítku a pak už jen přidávám plyn, podobně jako u motorky.

A ono vám to jede jako po másle. První kopec překonám hravě. Je to celkem krpál. Ovšem na elektrokole, jako bych jel po rovině. Paní venčící psa se za mnou překvapeně otáčí. Kdo je ten mladý jinoch, který se na skládačce řítí do kopce s takouvu lehkostí a vervou, říká si jistě.

Je krásné podzimní ráno. Touhle dobu bych frčel metrem a poslouchal, jak celý vůz naštvaně mlčí. Takhle mi do obličeje fouká vlahý větřík vůni spadaného listí. Z kopce si frčím jako pán, zvonek si vesele pocinkává.

Na Vítkově jsem zakufroval. Spletl jsem si cestu a po dlouhém sjezdu z památného vrchu skončil na dvorku nějaké firmy. Postává tam starší chlapík, s pobaveným úměvem sleduje, jak si poradím s nečekanou situací. Muset to zpátky šlapat po svých, byl bych asi pořádně vytočený. Takhle jen s bohorovným klidem stisknu obě tlačítka, vykroužím elegantní oblouk a už si to stoupám zpátky do vrchu.

Vyjedu pod Vítkovem. Nikde žádný revizor, žádný zpruzený dav. Krása. Prosvištím Karlínem, projedu parkem a vyloupnu se na Palmovce.

To je to nový elektrokolo?” Ptá se mě asi sedmdesátiletý pán, co v oranžové vestě zametá chodník. Vypadá opravdu zaujatě, vyptává se na podrobnosti, na klady a zápory jízdy. Je tou moderní hračkou úplně fascinovaný. Ještě dlouho mi pak mává.

Z Palmovky už to střihnu kolem Rokytky a pak podél Vltavy, ranní slunbíčko se odráží od hladiny řeky. Za chvilinku už uháním Trojskou ulicí. Kousek ode mne vyvrhne přeplněný autobus pomačkané cestující a omylem i pár řičících děcek ze školky. Jedno na mě zůstane zírat, až mu auobus do ZOO zase málem ujede.

Při zběžném pohledu na hodinky zjišťuju, že jsem na cestě přesně 43 minut. A to jsem ještě bloudil. Sakra, budu se muset zeptat, kde se dá tahle báječná věc pořídit. Protože pokud se chcete po Praze pohybovat nějak důstojně a zároveň netrčet v automobilových zácpách, je elektrokolo ideální řešení. 

 

Jakub Konig, redakce ČILICHILI

© 2008/2014 ekolo.cz s.r.o., Bubenská 1477/1, 17000 Praha 7 | Všeobecné obchodní podmínky