Chvála skládacího elektrokola

"Elektrokolo? Nikdy! K čemu! Blbost!" - to byla moje první reakce na zprávu o tom, že by krajská pracoviště SFŽP (Fond životního prostředí) měla možnost nafasovat toto zařízení. Další reakce, asi o dva měsíce později při předvádění elektrokol na parkovišti Fondu, je o poznání mírnější. Hele, ono to vypadá skoro stejně jako normální kolo!

Při podrobné instrukci o vlastnostech tohoto zázraku odolávám a nesvezu se, jako ostatní kolegové, vždyť ho nechci. První zájem projevím při zjištění, že je kolo možno třemi jednoduchými zásahy rozložit a složit do úhledného dvacetikilového balíku, který se vejde i do kufru malého vozidla. Kolo jezdí na vyjmutelnou baterii, která se jednoduše dobíjí v běžné zásuvce, kapacita baterie postačí na cca 40 km a po jejím vybití se elektrokolo chová skoro stejně jako jiné kolo. Kolegyně Míla Wedlichová si jako první průkopník zamyká elektrokolo do svého kufru a to mne trochu nahlodává, možná bych ho mohla vzít na milost, potom vidím krabici s cyklistickými helmami, štrachám, vytahuji úžasnou modrou a je rozhodnuto. Tu helmu chci a elektrokolo k ní beru jako nezbytný doplněk. To víte, ženská. Skládám kolo do auta a odvážím do centra Ústeckého kraje.

Kdo jste nikdy nebyl v Ústí nad Labem vězte, že jediná zaručená rovinka je hladina řeky Labe, cca 130 m nad mořem. Pak už je jedno, kam se vrtnete, buď šlapete do ostrých kopců Českého Středohoří nebo do drsných kopců Krušných Hor. Já bydlím na pravobřežní straně města v části, která je v CHKO České Středohoří, pod dominantním vrchem Vysoký Ostrý, který se tyčí 587 m nad mořem. Na vrcholu je vyhlídka, ze které spatříte Portu Bohemiku, České Středohoří a Krušné Hory. A pod vyhlídkou bydlí můj kamarád, kterého se rozhodnu navštívit na elektrokole, abych otestovala jeho technické kvality. Automobilem se tato trasa jezdí na jedničku, kolo se vodí podél zhuntovaného těla. Nasedám na elektrokolo, vyzbrojena modrou helmou a transparentní vestičkou s logem OPŽP, můj manžel nasedá na kolo a vyrážíme. Mám pocit, jako by mne pořád něco strkalo dopředu, jedu plynule přiměřenou rychlostí a to i v tom nejhorším strmém úseku cesty. V cíli slézám z elektrokola a nechápu, proč nejsem zpocená a srdce mi nebuší jak o závod. Ovírám Zlaťáka a čekám. Za půl hodinky příchází manžel, kolo podél těla, mokrý jak myš, srdce v krku. A ani mu to tak nesluší, jako mně.

1:0 pro elektrokolo. Cesta z kopce je jednoduchá, padáme až dolů k Labi na cyklostezku, protože chlap si žádá odvetu. Jak jinak. Cyklostezka kopíruje břeh Labe a jednou povede z Prahy až do Magdeburgu. Na rovině se ukazuje, že má elektrokolo pouze rychlý odpich při startu, při max. rychlosti 25 km/h bohužel nemá šanci soupeřit s normálním kolem. Je to jedna jedna. Jak říká můj elektrokolový kolega Petr Žerníček z Olomouce, na rovině Vás trhne i stařénka s motyčkou na staré plečce. Cestu z cyklostezky 130 m n.m. zpět domů do 400 m. n.m. samozřejmě vyhrávám, elektrokolo uklízím do garáže, baterii dobíjím a přemýšlím, které vysoko položené vesnice navštívím v rámci dohlídek fyzických osob.

Co dodat na konec. Elektrokolo je prima věc, bydlíte-li nebo cestujete-li minimálně na pahorkatině nebo v horách a výrazně nespěcháte, bude Vaším dobrým a praktickým pomocníkem. Bydlíte-li však v krajině, kde je nejvyšším kopcem kupka hnoje, tam Vás elektrokolo asi nenadchne.

Ing. Jana Choutková pro Fondoviny (interní časopis Státního fondu životního prostředí).  
Vydáno v roce 2009.  Flotila elektrokol  SFŽP čítá 25 kusů.